ČT a Hilsner ● právní skutečnosti ● kuriózní židovská strategie ● „ono se to sluší“
Titulek je rázně působící pro svou až mrazivě aktuální přesnost. Přesnost kvůli recenzi dvoudílného televizního snímku Zločin v Polné. Film přitom není třeba ani vidět a má recenze se dá rovnou tisknout, jak je navýsost určitá.
Agitka o tzv. hilsneriádě (1899) vtloukla lidem do hlav množství informací, tudíž mi šetří práci. Vystačím si se stěžejním konstatováním, které ovšem propaganda vynechává, že Leopold Hilsner je dodnes pravomocně odsouzený za usmrcení Anežky Hrůzové. Potíž nastává v tom, že (okem současného čtenáře bulvárních plátků) až tuctovitý deviant je židovského původu.
Není překvapivé, že se našly všemožné okruhy hledající v případu výkon jakéhosi židovského rituálu. Podobní čerpali ze spisů mnohdy akademických pracovníků druhé poloviny XIX.st. Tento příspěvek dnes ovšem nebude o židovských liturgiích a už vůbec ne o sektářských větvích, které se mohly zrodit v hlavě pomateného jedince. Necítím oprávnění vést akademickou disputaci s profesory teologie, kteří nalézali v judaistických písemnostech hypotetické stopy po podobném. (Ani s těmi, kteří totéž vyvraceli.)
Přeskočme skutečnost, že dnes by byla trestná už podobná disputace (byť univerzitní profesoři teologie dospěvší k těmto nálezům opravdu existovali). Ono to totiž s rozebíraným v jádru vůbec nesouvisí! Hilsner nebyl souzen a odsouzen za žádnou rituální vraždu, nýbrž za vraždu provedenou z příčin blíže nespecifikovaných deviantních potřeb (psychologie i psychiatrie byla tehdy v plenkách).
A že blížeji neinformovaná veřejnost začala náboženské souvislosti chaoticky dosazovat, to ani tak nesouvisí s uvedeným případem. To je principiální chyba legitimity demokracie. Ale ani o tom dnes ne, Hilsner nebyl odsouzen žádným referendem, nýbrž v řádné soudní soustavně tehdejšího mocnářství.
Jak se režisér Viktor Polesný s touto skutečností vypořádá sice ještě nevíme, ale zato víme, kterak se zachovali na přelomu devatenáctého a dvacátého století tehdejší Židé ( + metafysičtí nihilisté křesťanského původu). Namísto toho, aby racionálně šířili stěžejní fakt, že je souzen osamocený úchylák, u kterého je jeho židovství jen shoda náhod a ostatní Židé s ním nemíní být nijak spojováni, přijali na svá bedra úvazek větší. Udělat z něj nevinného!
Pro jistotu si dáme repetici: všechny nezávislé soudy Hilsnera shledaly vinným (o náboženské pohnutce ani slovo), dnešní politické (politická = opak „nezávislá“) elity prohlašují Hilsnera nevinným.
Za povšimnutí stojí poněkud nelogická souběžnost: dokazování neviny Hilsnera – tj. „civilního devianta“, zároveň popírání možnosti zvrácené teologické interpretace judaismu od kteréhokoliv z miliónů a miliónů židů.
…
Do rozebírané kinematografie se jistě primárně či sekundárně vpašuje i Holocaust. Což není důsledkem žádného momentálního „židovského spiknutí“, to jen napadne každého. PROTOŽE: ono se to totiž „tak nějak sluší“. Podobně ani není třeba používat termín „židovské spiknutí“ v producentských etapách dvoudílného trháku, podobné filmy se prostě „tak nějak sluší“ natáče t.
Vlastní ideologickou nalejvárnou rozjetý režisér pak už jen spílá: „Xenofobie, rasismus, antisemitismus. Jiskra, která zapálí nenávistnou reakci části společnosti. To vše je v občas rozpolceném českém prostředí silně obsaženo“
a „bude se slušet“ od ostatních zamyšleně pokyvovat hlavou. A hlavně být zticha.
Představitel Hilsnera, Karel Heřmánek ml., klidně může lhát jak se mu zamane a nebude „se slušet“ jej opravovat v tom, že v roce 2015 při demonstraci Národní demokracie před Úřad vlády ČR přinesené šibenice byly pro osoby ZA VLASTIZRADU (velkými písmeny napsáno i na oněch rekvizitách). Kdežto propagandisticky nabuzený Heřmánek spustí: „Ukázkový příklad současné hilsneriády můžeme pozorovat na příkladu imigrantů či nesnášenlivosti vůči muslimům. Vždyť už to zašlo až tak daleko, že se na demonstrace proti nim nosí šibenice“.
U demonstrací proti řízené imigraci se zase čistě náhodou nechávají fotografovat herečky s oplzlými gesty, kteréžto vyloží co příchylnost k multikulturalismu. Že takovým Annám Gaislerovým čistě náhodou zrovna vychází jakési jejich žblebty a že zaručeně si přitáhnou pro PR knihy důležitou mediální pozornost, to také není žádné spiknutí. Ono se to jenom „tak nějak sluší“…
Žádné komentáře:
Okomentovat