V ZÁPALU INOVACE

V ZÁPALU INOVACE

Vypočítavost v novinkaření ● vyluštění „hipster“ až s nápovědou ● podobnost postupů s ultrapravicí?

Slovo „obohacování“ má několik významů a tyto vesměs bývají spojeny s toužením. Například někdo je v životním zápalu po obohacení se finančním, jiný je zas upnut na obohacení se jinakostí od cizáctva. Ani jeden z předhozených překladů ve mně nevybuzuje pointu. Mezi finanční Rothschildy se včlenit nehodlám a jinakost mě mnohdy zaskočí už v mateřském jazyce.

Nedávno jsem totiž v časopise zaregistroval termín „hipster“. K mně neznámému slůvku byla dokonce přibalena celá reportáž, kdy jednotliví zaměstnavatelé byla dotazováni, zda by vůbec nějakého hipstera přijali. A světe div se, manageři se obratem rozpovídávali. Z odpovědí jsem pochopil, že jsem právě obohacen čímsi mně dosud neznámým, ač pro dotázané bylo slovo hipster všední.

Nejprve co jsem z onoho časopisu pochopil. Prý se jedná o jakési předem společensky zatracované mladíky a slečny, kteří za své (blíže v textu neurčené) názory na svět dobrovolně přijímají trnové koruny. Přesto neustoupí a svému odsunutí se pouze vysmívají. Což byly jediné tamní identifikační znaky. Poté už jen následovaly zkušenosti oslovených manažerů s onou mně tajemnou sociální skupinou a článek končil - můj zájem o ni naopak nabyl značných rozměrů. Z oněch OBECNĚ v reportáži uvedených rysů se mi cosi blížilo.

…

Obratem jsem zamířil k  informační studnici dneška a zadal klíčové slovo. Můj předchozí zájem o onen zdánlivě zbrusu nový proud začalo nabourávat jisté podezření. A to se při instruktážní procházce s přítelkyní, kde jsem byl upozorňován na názorné příklady, jen a jen potvrzovalo. Možná jsem byl terminologicky zaostalý nejen já, proto podobně neznalé nyní obohatím. Takže:

O žádnou novinku nejde, pouze je inovován pojem pro staré známé subkultury. Slangově odedávna nazývané „anarcháni“, „hippíci“, „lidskoprávníci“ a „fetky“. (Klidně bych přidal i slůvko „levoty“, jenže to by ze židlí zdvihlo takové z našich řad, kteří by opětovně brumlali o „přežitém vymezení levice vs. pravice“.)

Ona sociologizující reportáž sice zapomněla dodat, že odtažitost zaměstnavatelů od popisovaných je toliko věkem „revolucionářů“ vymezená a dočasná, protože z důvodů určitých příbuzenských provázaností nebo bývalých subkulturních známostí... Nicméně pro dnešní příspěvek je podstatný neomarxistický elán „zatracovaných“ k inovacím.

Prostě nám už dávno známí si vylovili neobvyklý termín, avšak termín kdysi kdysi a kdesi se vyskytující, a tímto se následně ohánějí. A zároveň mu dodali punc vědecké inovace, kterou obohacují šeď dneška. (Přičemž kuriózně vše vyšperkovávají tím, ale oni žádní hipsteři nejsou. K rozpoznávacímu kódu hipstera totiž nezbytně sluší se obratem od termínu distancovat.)

…

V opačné subkultuře má potřeba po inovacích jinou podobu. Nejde o novinářské nálepky, tam je vše vyřešené univerzálně použitelným „neonacisté“ (naopak distancování se od termínu „neonacisté“ není součástí dobrovolného subkulturního bontonu, nýbrž nezbytností pocházející z trestního práva). Dnes míním potřebu po inovacích pocházejících zevnitř subkultury.

Inovace – nazvatelné co „módní vlny“ – na ultrapravici bývají dílem jedinců nazvatelných jako skupinové autority. U těchto přitom není podstatné jejich teoretické vybavení, nýbrž „plácovopozádovská“ obliba u skupinové většiny. Vždyť také se jakousi losnovsko-mažňákovskou formou demokracie až umanutě zaštiťují.

...

K dnešnímu příspěvku mě motivovala podoba v metodách (i potřebách?) pro subkulturní inovace. I oni hipsteři vytáhnou nejprve cosi z minulosti a okázale si to zavěsí na sebe. Důležité je, že to není z dneška a zároveň jednou to tu už bylo u něčeho, od čeho není nezbytnost se odtahovat. Poté přihodí okázalé deklarování o přijmutí svršku za svůj osobitý styl, ku kterému se dostali toliko svou procítěností vkusu. A ač naoko ostatní odrazují, aby je v tomto kopírovali, sami se pýří nad početím jakéhosi staronového trendu.

Na druhé straně politického spektra skupinové autority hledají inovování/obohacování spíše v teorii (u vizáže teprve nedávno ony skupinové elity úspěšně vštípily subkultuře pohrdání vůči tzv. agroskins). Postup je skrze vytažení jednoho či dvou jmen okrajových esejistů z minula, na které/á se vznesou ódy. Posléze se přidá – pro svou univerzálnost polospravedlivá – obhajoba, že velikost oněch až nyní může být doceněna. Ti dnešní jsou pouze žáci jmen, která by prý měla být už dávno počítána mezi nejvýznamnější myslitele dějin.

Může vskutku být taková podoba v postupech náhodná? Není to jen podobného zastírání určitého vyhoření těch, kteří ustoupili od neodchylnosti?