Co vlastně volič volí?

Co vlastně volič volí?

Odpověď by měla být snadná: přeci nejméně špatnou ze všech špatných možností. Frázičková zásobárna poskytuje i hlubší vysvětlení: „nejlepší politický režim lidstva“. Nebudeme jmenovat další klišé, čtenářova pozornost by umdlela vzápětí. Především totiž volíme s nadšením a uvědoměle. Bez volení by na světě nebyla duše lidstva.

Zatím bezproblémový úvod má jednu zásadní vadu. A to vskutku maximální: nikdo neví proč vlastně volí tak nebo onak. Proto vám to nikdo ani nepoví. Byť dotázaný se bude snažit sebevíce a bude otevřený jak vrata od chléva.

Teď nebudeme zmiňovat, kterou konkrétní kandidátku volič volí. Ale PROČ volí právě takovou a takovou možnost. Některé věci si

totiž nechceme připustit ani sami před sebou. A na naivistické teorie o voličově předem určujících zájmech klidně zapomeňte. Určitě u poměrného volebního systému. Vždyť tam pro každý proud primárního zájmu bývá reálná alternativa pod jinou hlavičkou. Např. pravicové ekonomické zájmy voliče by mohla hájit hned dvojice reálně volitelných pravicových stran. Striktní racionalita konkrétního hlasovacího výběru proto bude stejně někde za bukem a předchozí noblesní klíč o výsostně racionálním výběru dle voličových zájmů ponechejme v kategorii klíčů bezzubých.

Anebo si vezměte taškařici, kde notná část veřejnosti bude sledovat možnost své podpory dotyčného jedince na unikátní pozici. Přeskočme volby senátní, spíš jukněme po metodologii k české sesli prezidentské. Politická psychologie (tedy ta v demokratickém hávu) pro podobný typ voleb sice nabízí i seriózní možnosti co hraje důležité a ještě důležitější role. Jenže podíl některého z faktorů bývá vyjádřen natolik širokým pásmem, že to zůstane toliko námětem pro bulvárnější tiskoviny či pokročilé pivní debaty. Nebo v  jejím rámci naleznete hned spoustu protichůdných škol, tudíž vychrlená procenta o síle toho či onoho faktoru na výsledné voličovo rozhodnutí se potlučou navzájem.

Ani i kdyby se nakrásně podařilo ustanovit exaktně vyjádřenou tabulku faktorů (opět jenom těch náležících do slušné společnosti), ze které by se dalo nanejvýš pravděpodobně odhadnout chování za plentou, vždy podobná tabulka bude jen na jedno použití. Protože už mírná změna vše překope a nikdy nevznikne tabulka ke všem volbám univerzálněji.

Zbývá už jen možnost vše vyhýbavě zabalit do velkolepého transu pomocí slůvka humanismus, kdy už ojedinělost každého z pytlů buněk Homo sapiens sapiens dává „hodnotu pro hodnotu“, proto demokratické volby nad Bohem, apod.

Jenže není to v rozporu s tím, co web Antidemokrat hlásá? Tedy že volební výsledky jsou v zásadních rysech bezpečně programovatelné, jinak by se žádné volby nekonaly? Vůbec není.

Vysvětlení existuje, pouze jej není vhodné říkat nahlas, s galantností nemá za mák společného a „lidskost“ je v něm spíše nadávkou. Prostě dámě Demokracii byste jeho vyzrazením učinili medvědí službu. Představme si úplně nejsnažší systém voleb, klidně i přenesený do divácké soutěže o zpěváka roku. Věci hrající roli při rozhodování mas budou k nalezení natolik nízko, že bonton velí sklopit zrak. Od vypasovaného poklopce po tetování na tváři (i to už zde bylo), od sympatií k dotyčnému sportovnímu klubu po bradavici na tváři, od vyhrocené maskulinity po homosexuální zženštilost, od nadání k tlupovitému sebeprosazení se po fascinujícně vypočítavé bídáctví, od všudypřítomného billboardu po koblihu....

Nyní se nabízí otázka. Nejde už o to PROČ kdo volí takového a takového kandidáta, ale CO na něm vlastně volí. Bizarních jevů vstupujících do rozhodování o vážných věcech je nepřeberná kupa. Čtenář odpustí, pokud další podobné možnosti přenechám už na jeho fantazii. Opravdu důležitá politická témata mohou být snadno převálcovaná podobnými faktory. Ale veřejnost miluje právě obscénní poťouchlinky, byť se brání nosit na erbu demokracie pouze samotnou animálnost. Na druhou stranu populace zbožňuje i lichotky o tom, že všechna rozhodnutí vychází právě z lidu.

Ti reálně mocní v útrobách politiky podobné absurdity samozřejmě vědí. A bez bariér etiky s nimi operují. My se jen bojíme ony faktory i veřejně pojmenovat (natož pojmenovat ty reálně mocné). Obáváme se připustit si tonáž přízemností. Jak jednou po hypotetické přeměně Režimu, tedy po eliminaci moci cizích drátků z pozadí, nepřipravit vlastní populaci o tuto její návykovou potěchu? Když víme, že vsugerované přesvědčení o moci hlasu je pro mnohé jedince tuze motivační? Ale aby zároveň populace zůstala ušetřena obdobných ústavních lží o volbách coby zdroje moci? Přeci vyhlašovat televizní pěveckou soutěž každý měsíc zas a znova zvlášť!!!